Lze znásilnit vlastní ženu? A vlastního muže?

„Známý filantrop zemřel při skupinovém znásilnění!“

Když věci nejsou a nejdou

Že já jsem neodešla, dokud jsem neměla děti! 

Když věci nejsou, jak se zdají

Ženským se nedá věřit.

 

Když věci nejsou, jak se zdají (Petra)

Petra už není žádné děťátko. Pánové jí sice hádají patnáct šestnáct, ale čtyřletá Maruška (kterou Petra přestala vydávat za svou sestřičku už před rokem nebo dvěma) je důkazem, že se drobátko pletou.

 

Maruška bydlí u babičky a chodí do školky. Petra pracuje jako pokladní v jednom muzeu v centru Prahy – na učení nikdy moc nebyla, ale jazyky jí jdou. Nebo možná ne zas tak moc, ale dost na to, aby zvládla anglické, německé a italské číslovky a okouzlila šéfa při přijímacím pohovoru víc, než baculatá Ukrajinka. Minimálně tím, že Petra baculatá nebyla.

Šéf si asi myslel, že když posadí za kasu Zhmotnění hebefilova snu, nebude se návštěvníkům zdát cena vstupného tolik přemrštěná (a že to tedy byla!).

.Po sedmé hodině večer Petra odlepila kulatý zadeček od koženkové židle (jó, pan majitel je škrt!), s kabelou přes rameno za sebou konečně zamkla dveře zvenčí a zamávala urostlému fešákovi u kasina přes ulici.

Ten týpek v kvádru tam postával, co si pamatovala. (Ne že by toho pamatovala tak moc, v muzeu byla teprv druhou sezónu.) Byl vysoký, ramenatý, vlasy měl svázané do krátkého culíku a usmíval se na ni od prvního dne. Zdravil ji celé ty dva roky, každý den, když byla v práci. Nepamatovala se, že by někdy chyběl. Copak nemá žádné volno? napadlo ji už nejednou.

.Toho červnového úterý jí to vysvětlil.

Poprvé za ty dva roky přešel ulici a přidal se k ní. Jestli ji prý může doprovodit, aspoň do metra? Když už se znají tak dlouho přeci!

Měl krásné zuby.

Když jsou vlastně kolegové, nešla by Petra na kafe? Jen na chvíli, vždyť on se musí stejně hned vrátit do práce.

Krásné zuby a dlouhé řasy, všimla si. Třeba do té práce nebude zas tak spěchat? Vždyť je tam pořád.

„Já myslela, že tam snad bydlíš,“ zahihňala se.

„To ne. Ale co bych dělal doma!“

„Bydlíš sám?“ všimla si jednoduchého kroužku na jeho levém prsteníku.

Povzdechl si. „Dalo by se říct.“

.Nad kávou, ke které si objednal i panáka, se Petra dozvěděla, že Marek se právě rozvádí. Celá léta pracoval od nevidím do nevidím, víkendy trávil v práci, na dovolenou posílal manželku s dětmi a tchyní samotné, jen aby měli všeho dost – „ona manželka byla hrozně náročná, kdybys viděla těch šatů, bot a prádla… promiň, tím tě nebudu otravovat,“ omlouval se honem, „no zkrátka, začalo se to kazit, nestarala se o mě ani o dvojčata, bordel jsme doma měli, to si neumíš představit, plesnivý jídlo v hrncích na sporáku, plesnivý šaty v pračce, svinčík všude. Já chtěl třetí dítě, holčičku, to víš, já mám děti rád, já děti miluju, jen tu holčičku ještě kdybych měl… A představ si, ona že jo, pak opravdu přišla do jinýho stavu, rozmyslela si to a šla na potrat, bez mýho souhlasu zabila moje dítě! Jak bych moh´žít s takovou ženskou? Rozvádíme se, je pryč a mně se ti tak hrozně ulevilo, jen po klukách se mi stýská… A tak teď chodím zase pořád do práce, abych nebyl doma sám. Ale povídej taky ty něco o sobě,“ zadíval se na Petru tak, že se jí zatajil dech.

.V sobotu pozval Marek Petru k sobě domů. I s Maruškou, ve vší počestnosti. Petra navařila opuštěnému mládenci guláš a lečo, upekla koláč a z těch vlastnoručně přichystaných dobrot zakletých v plastových dózách na potraviny mu na kuchyňské lince vystavěla komínek.

„To jsou moje dvojčata,“ ukazoval Marek holkám zarámované fotografie na zdi. „A tady,“ zachvěl se mu hlas, „naše svatební fotka. Mám ji tu pořád, ještě se z toho nemůžu vzpamatovat… My jsme měli ze začátku tak pěkný vztah!“  Zavrtěl hlavou a na chvíli to vypadalo, že se snad rozpláče. Petra mu položila ruku na rameno. „To bude dobrý, uvidíš. Najdeš si nějakou jinou… Já měla taky smůlu a teď už vím, že to tak bylo lepší.“ Ten dvojsmysl říct neplánovala – prostě to tak nějak vyšlo. Jako všechno ostatní.

.Zůstala u Marka celý víkend, i s Maruškou. Marek naznačil, že Marušce se budou určitě moc líbit jeho dvojčata – a ona jim, protože „ani nevíš, jak moc si kluci přejí sestřičku!“. Potíž je jen v tom, že manželka dělá potíže, nechce mu děti půjčovat… Marek se nemůže dočkat, až do toho soud vnese nějaký řád.

.Petra začala u Marka přespávat. Vařila mu a Maruška si hrála s hračkami, které v bytě zůstaly po dvojčatech. Když se počurala, Marek jí půjčil kalhoty jednoho ze svých synů. Marek nakupoval nejen jídlo – zasypával Petru dary. Tu zlatá brož, tu botičky, drahé sluneční brýle, šaty s kloboučkem a značková panenka pro Marušku. Petra se cítila v sedmém nebi. Konečně férový chlap!

.Tak se to táhlo jedenáct týdnů. Na začátku toho dvanáctého přišel v poledne Marek za Petrou do práce. Uprostřed čela se mu objevila kolmá vráska. „Pusino,“ oslovil ji, když párek Němců třímal vstupenky i drobné zpátky a chystal se vyrazit na prohlídku, „musím pryč. Můj Lukášek měl úraz, volala bejvalka, že jsou v nemocnici v Brodě, jedu za nima. Ozvu se ti, jo?“  Krátká pusa na rozloučenou. Petra měla starost o Lukáška, kterého nikdy neviděla, i o chudáka Marka. On na těch synech tak visí…

.Třetí den dopoledne viděla Marka skrz dveře. Stál na svém místě před kasinem. Nemohla se dočkat, až bude před pokladnou prázdno, aby mohla vyběhnout do dveří a zamávat. Nic. Nevidí ji? Stalo se Lukáškovi něco hrozného, že je Marek tak zdrcený? Nemohla to vydržet. Lísteček se slibem, že „přijde hned“ položila za okénko. Ulici přeběhla skoro bez rozhlížení.

.„Tak co, je to vážný? Co je mu?“

„Nechceš mi něco říct?“ Markův hlas studil.

Petra se dokázala jenom nadechnout. O co jde? Nic Markovi neprovedla, pokud věděla.

„Tak ne? Protože se zlodějkou se bavit nebudu!“

„Co? Já jsem v životě nic neukradla,“ začala se hájit, trochu hystericky, Petra.

„Když neukradla, tak neukradla. A jdi pryč, pracuju,“ pokývl hlavou k přicházejícímu muži.

„Tak večer?“ slyšela Petra sama sebe, jak kňourá, a nenáviděla se za to.

Když později toho dne zamykala dveře muzea, zašel Marek dovnitř do kasina.

Telefonní hovory od Petry nebere, na textovky neodpovídá.

.A Petra si myslí, že ta dáma, kterou před pár dny viděla, jak Marka letmo líbá, je tatáž, která byla v bílém na fotografiích v Markově bytě.

(Pokračování)

Druhá šance

„´Osud nám nepřál´, takhle mi to vážně řekl!“

Když si muž najde jinou…

Aneb jaké je to pro tu první. A taky pro tu druhou a třetí.

Sbírka milenců

„Jeden milovník na všechno sám nestačí,“

Prázdninová brigáda

O brigádách, ze kterých se některé dívky do školních lavic už nevrátí.

Moje manželka je taaaková píča!

Sluneční paprsky, procházející neotviratelnými okny, proměnily autobus v solární tepelnou troubu. Dívka v kraťasech a se sluchátky na uších se ovívala plastovými deskami. Tělnatá dáma se vrtěla na sedadle, nejspíš aby se k němu nepřilepila docela. Autobus prudce zabrzdil. Kapka potu sklouzla staršímu pánovi ze zátylku za límec košile.

Umělá prsa, umělý… zadek?

Slovo „bobaraba“ jsem dlouho znala jen jako název exotického tanečního stylu odkudsi z hloubi Afriky. Z omylu mě vyvedla až informace o něčem, co efektivitou dalece předčí „zázračné pilulky na růst zadku“, které se v mnoha jižněji položených zemích prodávají.

Mnohoženstvím proti žárlivosti

Z komentářů pod článkem O lásce a o facce soudím, že některým čtenářům není tak docela jasné, že zákony postihující domácí násilí nejsou schvalovány pouze ve prospěch žen.

O lásce a o facce

Podle šetření Kanadského centra výzkumu a mezinárodní spolupráce v Dakaru a Kaolacku (CECI) má s domácím násilím osobní zkušenost více než 27% senegalských žen. Toto číslo by se nemuselo našinci zdát tak vysoké (v podobných průzkumech u nás se k tomu, že někdy byly obětmi násilného chování ze strany partnera, přiznává 38%
Češek), kdyby se s ním ovšem nepojily další problémy, s kterými se oběti setkávají.

To máte kradenýho?

Poslední podzimní paprsky zlatily listí, snášející se mezi opěry houpaček na dětském hřišti. Jedno z mých dětí šplhalo na dřevěnou ovečku, další se  houpalo na provazovém žebříku prolézačky ve tvaru lodi.

Slaná voda. Slunce. Sex.

„A jak vypadá? Jako Robertova manželka?“ ptal se na mě kdysi dakarský bratr mého v Holandsku pracujícího snoubence.

 

„Ne, prosím tě!“ smál se Alassane, „Tahle je o čtyřicet let mladší!“

Móda pod závojem

Čtyřiadvacetiletá Maam Mariama je na praxi v krejčovském salónu. Bílé boubou, ve kterém je oblečena, doplnila zelenkavým šálem a bílým islámským šátkem, utaženým kolem lícních kostí – právě tak, jak si ho váže den co den už pět let.

Potěšte tchyni

O ramadánu povinně.

Ramadán a prodejná láska

Že má ramadán vliv na chování milenců, o tom už tu byla řeč. Ale jak tráví postní měsíc profesionální kněžky lásky?

Já jsem vážně chtěl být věrný…!

„Ptala se mě, jestli mám holku,“ přiznal Choť nedávno.

Chci chlapa!

„Málem mě to stálo život, a pořád nic…

"Prosím, nenič mi život!"

Abibou neměl peníze. Nějaké tedy ano, ale ne dost. Ne na to, aby si mohl zaplatit vízum do Itálie, kde má bratrance. Týpek, co víza nabízel – podvodník už od pohledu – Abibouovi slíbil, že mu pomůže. Když mu Abibou dá všechno, co má, a ještě trošku přihodí, vyřídí mu obchodnickou licenci a vízum pro cestu na veletrh do Prahy.

Čí je to dítě?

Maminčino! Jedině maminčino!

Kolik stojí manželka?

Výrok, že prostitutka vyjde laciněji, než vlastní manželka, je známý. Ale na kolik je rčení o prodělečnosti manželek pravdivé?

Panenství a revoluce

Lehce se mi třásly ruce, když jsem pokládala čaj na stůl před ní.

Jaký milenec spí s těhotnou ženou?

Z toho, jak lidé poposedávali či postávali, bylo jasné, že akce je určena mužům.

Čím jsem si to zasloužila?

Zase ty kulturní rozdíly… Tentokrát obzvláště krušné, protože jsem v nich utopena i já.

Žena ozdobná versus žena funkční

Ne že by v sobě někdo nemohl spojovat oba póly. Jde jen o to, co je momentálně v kursu.

Více tříd, méně mrtvých dětí

O tom, jak vzdělávání dívek může přispívat k populační explozi. (I když u nás je tomu spíš naopak.)

Onanuje u webkamery

A já se rozvedu. Děti neděti, cybersex doma trpět nebudu.

Máme přece nějaký morální zásady, ne?

Svobodného nebo ženatého? aneb Láska po africku

   Od roku 1955 do roku 1992 vzrostl průměrný věk poprvé se ženícího Senegalce z 25 na 32 let. Ženy se už nevdávají průměrně v jednadvaceti, ale ve čtyřiadvaceti. První pohlavní styk má teď průměrný senegalský muž ne v sedmadvaceti, ale v osmnácti letech… a průměrná žena, stejně jako před čtyřiceti lety, v devatenácti.

Lékařská věda je pro sex bez antikoncepce!

Každý lékař znalý lidského těla a jeho potřeb potvrdí, že žena by měla jen rodit a kojit. Který doktor tohle neví a/nebo nechce vědět, je jen obyčejným dealerem farmaceutického průmyslu. 

Proč NE!! českým mužům

aneb Reprodukční orgán na poušti

Už mě nechce.

Zabiju ho!

Běloška v područí černochově

„Vždycky to dopadá špatně,“ psala kdysi jedna dáma na diskusním fóru nejmenovaného ženského serveru, kde jsem se seznámila s Tamushf, „spokojený vztah s černochem nebo muslimem je pro nás Evropanky prostě vyloučen, i když se to třeba nezdá.

Nahoře bez

Jsem „toplesska“. Chodím „úplně nahoře bez“.

Radikalizace snadno a rychle

V senegalském Matamu pochodují stovky demonstrantů za osvobození odsouzených obřezávaček.

Další tisíce lidí v ulicích žádaly znovuuvěznění, případně rovnou popravy homosexuálně jednajících osob.

Hodnota ženy

Po mnoha měsících jsem se zase podívala k Hamiltonovi. Kdo neznáte (a nechce se vám klikat na odkaz), jde o stránku Muže o ženách, pro muže. Abych shrnula podstatné, jde  zejména o to, že ženy (všechny!) jsou již od útlého věku mrchy, které nemají zájem o sex, ale lákají na něj samečky (rozuměj nebohé muže), aby je podvodně připravily o majetek, nechaly se oplodnit a pak muže odkoply a ukradly mu děti, přičemž ho oberou i o ten zbyteček hmotných statků, který dotyčný ještě měl.

Zázračná antidepresiva

Bambarské přísloví říká, že práce ženy nikdy nekončí. Západní věda se o přísloví nestará – místo toho hledá, jak odstraňovat následky „nekončící práce“, aniž by byla dotčena výkonnost. Diskutující hlasy pod jedním z mých článků předpovídají brzkou zkázu mé tělesné schránky, a mimoděk mi připomněly příhodu, která se stala kamarádce mé spolupracovnice.

Pincesny

„Nekoupím, to je pro holčičky“, volává poplašeně Choť, když po něm Knoflíček aka „Pincesna“, oděn v sestřinu sukni a s (mou) podprsenkou na hlavě, chce novou panenku.

Dokonalá žena je ta, která netrefí domů

„Líbí se mi, jak myslíš“, prozradil kdysi Choť po delším přemýšlení nad mou neuváženou otázkou, co se mu na mně zamlouvá.

„Ne co si myslíš,“ ujasnil to ještě, „ale jak přemýšlíš.“

Měla jsem na vybranou: propadnout chmurám z toho, že vlastnímu muži připadám fyzicky odpudivá, nebo se zaradovat, že jeho vztah ke mně stojí na hodnotách, které zub času nenahlodá. Přinejmenším do alzheimera.

Jak vyrobit umělou vagínu

Když Pražská Češka kdysi napsala článek Erotika s kaprem , zdálo se mi to zábavné.

Sexy kila (celý článek)

 V textu Mají pánové radši blondýnky? se Nigeria zamyslela, co je příčinou, že po boku černých mužů se u nás velmi často vyskytují  hyperrozměrné ženy. Prý je to tím, že rozlehlejší domorodky mají nižší sebevědomí, pročež snáze padnou do milostných tenat galantního cizince.

Štěstí(?) ženy monogamistovy

Soustředěně pozorovala poslední okamžiky kostky cukru, zmizelé pod temnou hladinou. Když se na mě znovu podívala, vypadala najednou unavená a mnohem starší, než je ve skutečnosti.

„Já ti tak závidím,“ vzdychla ta, o které jsem si myslela, že má ve svých osmadvaceti letech všechno, co si jen může přát: vysněnou a dobře placenou práci s budoucností, milujícího a pozorného manžela, krásné, zdravé a chytré děti. Žádné starosti. Žádné potíže.

Kapesné pro ženy

Ženy neumějí hospodařit s přidělenými penězi.

„Nové boty? Potřebuješ nové boty? A co já jako s tím?“

a

„Jakto, že už zase nemáme peníze??? To sis koupila nový boty???“

Není láska jako láska

„Hele, co si myslíš o pseudolásce?  To jako, že chlap si vezme ženskou a „milovat“ se teprv začnou, páč manželé se mají milovt. já vždycky tvrdila, že milovat se dá naučit – ostatně u mýho muže mi to trvalo dost dlouho. On třeba vůbec nechápe zamilování, kdy člověk nemůže jíst ani spát, kdy je schopen zoufalých činů. Dalo by se říct, že je až nenormální, ale přijde mi, že v Africe je to běžný?

Gazely

 

 Vezla jsem jí peníze od manžela, který už pěkných pár let nebyl doma. Ani jejich syn si na něj nepamatuje.

Jste povinni mít děti… ale jen doma!

Při čtení cizích blogů (a diskusí k nim náležejících) jsem si v posledních měsících všimla dvou témat, ktrá se opakují: úvah o tom, že každý by měl mít/je povinen mít děti, a že děti (a matky) by měly být drženy v ústraní, aby neobtěžovaly ty, kteří děti nemají (nebo kterým děti odrostly).

„Měl jsem si radši vzít Afričanku!“

Řekla bych, že to někdy, asoň v žertu, zaslechly nebo zaslechnou všechny manželky Afričanů zpod Sahary.

Profesionální deformace

„Proč, sakra, ten zámek někdo neopraví?“ vztekala jsem se před vzdorujícími plechovými vraty, zasazenými v asi metr vysoké zdi, která oddělovala můj dakarský domek od ulice.

Boženčin džihád

Seděla proti mně, štíhlá, vzpřímená a vznešená v černém splývavém kabátě.

Otroci, nebo vychcánkové?

V únoru letošního roku jsem v článku Svoje dítě doma nechci vyjadřovala pochyby o tom,  že španělský program legální sezónní imigrace česaček jahod ze Senegalu bude fungovat. A jak to dopadlo? 

Back to nature! (aneb Holky alternativky)

V Africe taky nepoužívají plínky!

Africké maminky taky nosí děti na zádech!

Jaké mléko?

„Dáváte dceří neupravené kravské mléko, nebo pokračovací?“ podívala se na mě paní doktorka od stolu zpytavým zrakem.

Musela jsem se zatvářit obzvlášť nechápavě, protože se zeptala znovu: „Když jste ji odstavila… dáváte jí normální mlíko, nebo speciální pro děti?“

Speciální pro děti. Ano, to je ten správný výraz. Přesně to jí dávám.

„No… já jsem ji ještě neodstavila…“

Na tváři paní doktorky se v rychlém sledu vystřídalo pochopení, údiv, znechucení a nesouhlas.

Nahlas však řekla jenom: „No… Tak až budete odstavovat… tady mám pro vás nějaké povídání,“ podávala mi letáček společnosti vyrábějící dětskou výživu.

„Na zadní straně, tady,“ rozevřela před dementní matkou, „nalepíte ústřižek z krabice a pošlete jim to a dostanete od nich dárek.“

A paní doktorka asi taky, protože se tam skvělo čitelné razítko její ordinace.

Poděkovala jsem (ne, na paní doktorku ani na její péči o mé děti si opravdu nemůžu stěžovat), vyšla z ordinace a hned v čekárně se začetla do letáčku.

Stálo v něm, že kravské mléko bez speciální úpravy je nevhodné pro děti do tří let. Psalo se tam o nepoměru minerálů a železa, nevhodném obsahu tuku, riziku cukrovky a obezity a onemocněních ledvin. To všechno by prý mohlo kravské mléko způsobit mým potomkům. (Taky zhoršení atopického ekzému, ale to dokáže i umělé mléko pro děti.)

Proto bych měla bez zaváhání utíkat do nejbližší lékárny a koupit tam sušené mléko, upravené pro dětské zažívání.

Moje děti vypijí denně kolem dvou litrů (mateřského) mléka.

Doporučená dávka umělého je 600 ml; obsah jedné velké krabice (200 Kč) by tak stačil dvěma dětem na tři dny.

Mám svá mláďata v zájmu jejich zdraví odstavit a začít jim (za dva tisíce měsíčně) kupovat umělé mléko? (Nebo spíš, vzhledem k tomu, že se jedná o ekzematiky, pořizovat hypoalergenní – a o třetinu dražší – výživu?)

Myslím, že radši vydržím ještě těch pár měsíců kojit.

(A pokud si i někdo z čtenářů tohohle článku myslí, že kojení může navozovat nějaké libé pocity, místopřísežně prohlašuji, že dvouapůlletým kojením zocelené mateřské bradavky by ucítily nanejvýš polechtání motorovou pilou.)