Jako stébla trav

Nestává se mi moc často, že bych během několika hodin úplně změnila názor na knihu, kterou čtu. Vlastně se mi to nestalo ještě nikdy.

Pape Ndiaye

Cissa: Harmonizovat

Cissa: Ztracený syn

Pěšky nebo na velbloudech

O tom, jestli Bůh ladí se společností nebo naopak, a o tom, jestli existence muslimských teroristů znamená, že islám nepodléhá změnám v čase a prostoru:

http://www.shekel.cz/29241/je-islam-opravdu-tak-staticky

Své islamisty si nechte, vzkazuje Mali Evropě

Francouzský ministr obrany Jean-Yves Le Drian včera potvrdil, že Gilles Le Guen, který byl v noci z neděle na pondělí zajat nedaleko Timbuktu, bojoval ve skupině džihádistů.

Aby Ndour: Pokoj a mír

Myšlení je luxus, který si nemůžeme dopřát

Jezdíváme domů autobusem, jehož interiér je pokreslený svastikami.

My a smrt

Odlesky sněhové pokrývky prosvětlovaly večerní šero. Vystoupily jsme z autobusu, děti a já, přešly dvě silnice a prošly hřbitovní branou.

Myslete si, co chceme

Vůbec bych si toho nevšimla,  kdybych se podle jistých zdrojů nestala členkou „tajného židomuslimského spiknutí“ a z toho titulu neměla důležitou a náročnou úlohu (samozřejmě supertajnou) občas přepsat nějaký ten článek na http://shekel.cz  (promiň, Davide, podřekla jsem se  a zhatila tak naši budoucí nadvládu nad Evropou!).

Kuře v arašídovém másle

Nenáročné na suroviny i na čas.

Čtyři tajemství

Mám pro vás jedno malé tajemství, které pro vás bude zklamáním:

Akhlou Brick Paradise ke včerejšímu Dnu nezávislosti

Zmrskaná vejce

Mrtvá pomlázka na hromádce špinavého sněhu. Barevné střípečky vaječných
skořápek u silnice a mokré fáborky na trávníku pod oknem. Pozůstatky
svátku jara potkávám teď každý den.

Ma ni ko

Nová hvězda: Neprodávejte mou zem

…aneb apel (proti státnímu zadlužování) slovem, drsný venkov obrazem.

Smutek v šeru není tak ostrý

Nepleťte se. My slyšíme a vidíme všechno.

Davida oblečte. Fatimu svlékněte.

Obyvatelé japonského města Okuizomo si stěžují, že replika Michelangeovy sochy, která byla vztyčena nedaleko městského parku, budí veřejné pohoršení. Žádají, aby Davidova nahota byla zakryta.České sdělovací prostředky incident ponechávají téměř bez povšimnutí, ty zahraniční o něm referují často s lehkým despektem. Skoro jako by šlo o něco jiného, než loňské vídeňské přelepování “necudných” plakátů s nahatými fotbalisty. Případ je připomínkou toho, jak je otázka nahoty (a cudnosti) relativní, a jak těžké je hledání hranice, přijatelné pro všechny.

Už i já

V listopadu se u jednoho zdejšího článku objevil nenápadný, diskrétní komentář.

Hampate et Le Sahel Blues: Dem na

Keyti: Aby děti byly děti

Máte černého berana? Zabít! Vás!

V posledních dnech se v českých sdělovacích prostředcích znovu přetřásá trest smrti.

Resistants Bat´haillons Blin-D Senegal

Youssou N´dour: Tidjaniya

Update deníčku šílené matičky pro rok 2012

Jsem ráda, že už jsem paní v letech. I přesto, že mě potěšilo, že se vejdu do šatů, které mi můj tehdejší přítel s maminkou ušili k maturitě.

…

Češky vězněné v Súdánu! Horror!

Dlouho jsem si nevšímala bulvárních titulků. Lépe řečeno, dlouho jsem na bulvární titulky neměla čas. Ohlas událostí okurkové sezóny mě ale přesvědčil, že ten článek, který mi Choť ukázal bezmála před měsícem, bych se měla podělit. A ještě o nějaké další. Já vím, že to zní drobet tajnosnubně. Jen chvilku, chvilečku strpení – všechno vysvětlím.

Tajemství na grilu

Vinné listy, sýr, mandle a datle. Mňam!

Lze znásilnit vlastní ženu? A vlastního muže?

„Známý filantrop zemřel při skupinovém znásilnění!“

„Japonské“ holčičky z Titaniku

„Probuď se, měli jsme nehodu.“ Nějaká taková slova slyšela těhotná Juliette Laroche té noci, kdy si její manžel cpal do kapes všechny jejich cennosti

Nedostávám nic od státu. Dáte mi tři stovky?

Trochu ošumělý, ale čistý prodavač Nového prostoru se ke mně s nadějí žene každé ráno. Ještě nikdy jsem si od něj nic nekoupila, ale naděje se nevzdává. Nebo si mě nepamatuje, možná si nepamatuje nikoho z těch, kteří ho denně míjejí a dívají se skrz něj. Nějaké zákazníky mít ale musí; vídám ho tam už dlouho.

Biddeew Bu Bees: Touchez Pas

Odchod komisaře N´Gumy

Předevčírem nad ránem prohrál svůj několikaletý boj s nemocí francouzský herec Mouss Diouf, zanechávaje za sebou manželku Sandrinu, čtyřiadvacetiletou dceru Tessu, sedmnáctiletou Selenu, osmiletého Isaaca, početné řady fanoušků a hostů jeho pařížské restaurace Le Réservoire.

Když nemáte penis, neznamenáte nic

Moje dětství. Někdy na něj myslím. Ale ne schválně. Snažím se třeba usnout a ty hloupé myšlenky se mi stále vybavují.

Idrissa Diop: Lamb ji

„Lamb“ tu není jehňátko, ale zápasnická aréna 😉

Pikniková ciabatta

Lehká, zdravá, neuvěřitelně dobrá.

Vlastenectví ve výprodeji

Češi na mistrovství Evropy ve fotbale prohráli s Portugalskem už ve čtvrtfinále. Obchodníci aby si rvali vlasy: všechny ty „sady pro fanoušky“, vlajky, barvičky, šáličky, čepičky a suvenýry v národních barvách jsou rázem nadbytečné. Ledaskde se teď dají pořídit za zlomek původní ceny.

Farmara: Mamawiyo

Důležitější, nejdůležitější

Pokouším se chytit měsíční paprsky, vítr, co dělá z kapiček vody na prádelních šńůrách krystalky ledu. Zadržet vteřiny a obejmout stín. Čím jsem starší, tím víc si vybírám, čemu věnuji čas a energii. Knihy. Děti. Knihy a děti a přátelé.

 

Poklad s překlepy

Když jsem tu sama, připadám si jako vetřelec. Podívám se na malý růžový kobereček, co zakrývá tu krvavou skvrnu u koupelny. Dneska se na ni znovu chystám. Místností se prožene chlad, jako by kolem procházel duch. Otřesu se. Možná tu krvavou skvrnu zatím nechám na pokoji.

Otevřené dveře

„Tohle že má být přesně pro mě?“ kroutila Míša hlavou. „To si jako mám nechávat dál srát na hlavu?“ listovala knihou, která doporučovala různé úskoky a lsti pro nalákání harmonie do manželství.

Chvála stáří

Byla jsem ve věku, kdy jsem nedokázala vidět všechny plošky diamantu. Ne že bych si byla zrovna pletla drahokam s plastem, krásu jsem viděla, věděla jsem, že tam je, ale nedokázala jsem ji cítit, nemohla mě omráčit.

Tisíckrát nic stokrát jinak

„Umírá ti,“ volala mi kamarádka.

Od přírody zvrácený

Jen jednou za generaci se takový rodí… sociální podnikatel.

Obchod potřebami kouzelnickými

Můžeme mu klidně říkat „nákupní centrum“. Zní to vznešeněji, než tržnice. Ale ani jedno z těch označení nedokáže vystihnout povahu věci.

Temperamentní (Thomasův teorém v praxi)

Zdraví mě pokaždé už z dálky. Má drobounkou, blonďatou, modrookoou holčičku. Učiněnou vílu, na pohled.

Duggy Tee: Tey la Tey

Hampate et le Sahel Blues

Islám jako způsob života

Náš příběh končí, ale vrána ještě stále nedoletěla do hnízda.

Duggy T – On n´en peut plus

Když věci nejsou a nejdou

Že já jsem neodešla, dokud jsem neměla děti! 

Když věci nejsou, jak se zdají

Ženským se nedá věřit.

 

Když věci nejsou, jak se zdají (Petra)

Petra už není žádné děťátko. Pánové jí sice hádají patnáct šestnáct, ale čtyřletá Maruška (kterou Petra přestala vydávat za svou sestřičku už před rokem nebo dvěma) je důkazem, že se drobátko pletou.

 

Maruška bydlí u babičky a chodí do školky. Petra pracuje jako pokladní v jednom muzeu v centru Prahy – na učení nikdy moc nebyla, ale jazyky jí jdou. Nebo možná ne zas tak moc, ale dost na to, aby zvládla anglické, německé a italské číslovky a okouzlila šéfa při přijímacím pohovoru víc, než baculatá Ukrajinka. Minimálně tím, že Petra baculatá nebyla.

Šéf si asi myslel, že když posadí za kasu Zhmotnění hebefilova snu, nebude se návštěvníkům zdát cena vstupného tolik přemrštěná (a že to tedy byla!).

.Po sedmé hodině večer Petra odlepila kulatý zadeček od koženkové židle (jó, pan majitel je škrt!), s kabelou přes rameno za sebou konečně zamkla dveře zvenčí a zamávala urostlému fešákovi u kasina přes ulici.

Ten týpek v kvádru tam postával, co si pamatovala. (Ne že by toho pamatovala tak moc, v muzeu byla teprv druhou sezónu.) Byl vysoký, ramenatý, vlasy měl svázané do krátkého culíku a usmíval se na ni od prvního dne. Zdravil ji celé ty dva roky, každý den, když byla v práci. Nepamatovala se, že by někdy chyběl. Copak nemá žádné volno? napadlo ji už nejednou.

.Toho červnového úterý jí to vysvětlil.

Poprvé za ty dva roky přešel ulici a přidal se k ní. Jestli ji prý může doprovodit, aspoň do metra? Když už se znají tak dlouho přeci!

Měl krásné zuby.

Když jsou vlastně kolegové, nešla by Petra na kafe? Jen na chvíli, vždyť on se musí stejně hned vrátit do práce.

Krásné zuby a dlouhé řasy, všimla si. Třeba do té práce nebude zas tak spěchat? Vždyť je tam pořád.

„Já myslela, že tam snad bydlíš,“ zahihňala se.

„To ne. Ale co bych dělal doma!“

„Bydlíš sám?“ všimla si jednoduchého kroužku na jeho levém prsteníku.

Povzdechl si. „Dalo by se říct.“

.Nad kávou, ke které si objednal i panáka, se Petra dozvěděla, že Marek se právě rozvádí. Celá léta pracoval od nevidím do nevidím, víkendy trávil v práci, na dovolenou posílal manželku s dětmi a tchyní samotné, jen aby měli všeho dost – „ona manželka byla hrozně náročná, kdybys viděla těch šatů, bot a prádla… promiň, tím tě nebudu otravovat,“ omlouval se honem, „no zkrátka, začalo se to kazit, nestarala se o mě ani o dvojčata, bordel jsme doma měli, to si neumíš představit, plesnivý jídlo v hrncích na sporáku, plesnivý šaty v pračce, svinčík všude. Já chtěl třetí dítě, holčičku, to víš, já mám děti rád, já děti miluju, jen tu holčičku ještě kdybych měl… A představ si, ona že jo, pak opravdu přišla do jinýho stavu, rozmyslela si to a šla na potrat, bez mýho souhlasu zabila moje dítě! Jak bych moh´žít s takovou ženskou? Rozvádíme se, je pryč a mně se ti tak hrozně ulevilo, jen po klukách se mi stýská… A tak teď chodím zase pořád do práce, abych nebyl doma sám. Ale povídej taky ty něco o sobě,“ zadíval se na Petru tak, že se jí zatajil dech.

.V sobotu pozval Marek Petru k sobě domů. I s Maruškou, ve vší počestnosti. Petra navařila opuštěnému mládenci guláš a lečo, upekla koláč a z těch vlastnoručně přichystaných dobrot zakletých v plastových dózách na potraviny mu na kuchyňské lince vystavěla komínek.

„To jsou moje dvojčata,“ ukazoval Marek holkám zarámované fotografie na zdi. „A tady,“ zachvěl se mu hlas, „naše svatební fotka. Mám ji tu pořád, ještě se z toho nemůžu vzpamatovat… My jsme měli ze začátku tak pěkný vztah!“  Zavrtěl hlavou a na chvíli to vypadalo, že se snad rozpláče. Petra mu položila ruku na rameno. „To bude dobrý, uvidíš. Najdeš si nějakou jinou… Já měla taky smůlu a teď už vím, že to tak bylo lepší.“ Ten dvojsmysl říct neplánovala – prostě to tak nějak vyšlo. Jako všechno ostatní.

.Zůstala u Marka celý víkend, i s Maruškou. Marek naznačil, že Marušce se budou určitě moc líbit jeho dvojčata – a ona jim, protože „ani nevíš, jak moc si kluci přejí sestřičku!“. Potíž je jen v tom, že manželka dělá potíže, nechce mu děti půjčovat… Marek se nemůže dočkat, až do toho soud vnese nějaký řád.

.Petra začala u Marka přespávat. Vařila mu a Maruška si hrála s hračkami, které v bytě zůstaly po dvojčatech. Když se počurala, Marek jí půjčil kalhoty jednoho ze svých synů. Marek nakupoval nejen jídlo – zasypával Petru dary. Tu zlatá brož, tu botičky, drahé sluneční brýle, šaty s kloboučkem a značková panenka pro Marušku. Petra se cítila v sedmém nebi. Konečně férový chlap!

.Tak se to táhlo jedenáct týdnů. Na začátku toho dvanáctého přišel v poledne Marek za Petrou do práce. Uprostřed čela se mu objevila kolmá vráska. „Pusino,“ oslovil ji, když párek Němců třímal vstupenky i drobné zpátky a chystal se vyrazit na prohlídku, „musím pryč. Můj Lukášek měl úraz, volala bejvalka, že jsou v nemocnici v Brodě, jedu za nima. Ozvu se ti, jo?“  Krátká pusa na rozloučenou. Petra měla starost o Lukáška, kterého nikdy neviděla, i o chudáka Marka. On na těch synech tak visí…

.Třetí den dopoledne viděla Marka skrz dveře. Stál na svém místě před kasinem. Nemohla se dočkat, až bude před pokladnou prázdno, aby mohla vyběhnout do dveří a zamávat. Nic. Nevidí ji? Stalo se Lukáškovi něco hrozného, že je Marek tak zdrcený? Nemohla to vydržet. Lísteček se slibem, že „přijde hned“ položila za okénko. Ulici přeběhla skoro bez rozhlížení.

.„Tak co, je to vážný? Co je mu?“

„Nechceš mi něco říct?“ Markův hlas studil.

Petra se dokázala jenom nadechnout. O co jde? Nic Markovi neprovedla, pokud věděla.

„Tak ne? Protože se zlodějkou se bavit nebudu!“

„Co? Já jsem v životě nic neukradla,“ začala se hájit, trochu hystericky, Petra.

„Když neukradla, tak neukradla. A jdi pryč, pracuju,“ pokývl hlavou k přicházejícímu muži.

„Tak večer?“ slyšela Petra sama sebe, jak kňourá, a nenáviděla se za to.

Když později toho dne zamykala dveře muzea, zašel Marek dovnitř do kasina.

Telefonní hovory od Petry nebere, na textovky neodpovídá.

.A Petra si myslí, že ta dáma, kterou před pár dny viděla, jak Marka letmo líbá, je tatáž, která byla v bílém na fotografiích v Markově bytě.

(Pokračování)

Ramadán pro barmany

Vloni jsem psala o ramadánu pro milence a pro prostitutky. Další z obskurních povolání, ktrá by mohla být muslimským posvátným měsícem v Senegalu postižená, jsou barmani. Taky majitelé nejrůznějších fast foodů, výrobci sendvičů, a prodejci minisukní, elastických kalhot a erotických propriet.

Nechci peníze!

Vyrostla jsem na vesnici. Když jsem šla do školy, musela jsem pěkně nahlas pozdravit každého dospělého, kterého jsem potkala. I ty co jsem neznala. Mohla jsem totiž vzít jed na to, že oni znají mě. Kdybych je nepozdravila, dostanu později doma co proto.

Produkt prvotřídního semene

Matčino zoufalství byla cena, kterou otec zaplatil za svoje štěstí. Jak to mohl udělat?

Druhá šance

„´Osud nám nepřál´, takhle mi to vážně řekl!“

Dopis

Checky Blaze + Ablaye Mbaye

Ženská záležitost

Maminky a babičky, bděte!

Jak jsme unesli cizí děti

Tramvaj cinkla a rozjela se. Vždycky nejdřív přijede ta, kterou zrovna nepotřebujeme!

Zůstali jsme na nástupním ostrůvku sami, s macatou paní a bělovlasým pánem. „Sami,“ to znamená já, Choť, Miminka, Knoflíček, Kakao a Žďourka.

Když si muž najde jinou…

Aneb jaké je to pro tu první. A taky pro tu druhou a třetí.

Vyzbrojeni náboženstvím

Tak nám prý „křesťanský fundamentalista“ postřílel norskou omladinu. Aspoň tak se to píše v novinových titulcích.

A přece byla!

Kdyby mi teď někdo předložil nějaké děťátko, to moje myslím, zmenšené do velikosti a podoby novorozeněte,poznala bych si ho vůbec?

Sbírka milenců

„Jeden milovník na všechno sám nestačí,“

Nájs!

Senegal může být… 🙂

Prázdninová brigáda

O brigádách, ze kterých se některé dívky do školních lavic už nevrátí.

Něco, co se zdálo pevné, vyvanulo…

Zděšení, rozpaky.

Tatínek, je hodnej?

Jako bych chtěla, křečovitě, utvrzovat sebe i okolí ve falešné víře, že mě muž nebije,

Mateřská dovolená na periferii města

Zvonění budíku hlásí tmě, že od půlnoci už uběhly dvě hodiny. Tma nedělá nic, já se kradu z postele, opatrně, abych nevzbudila děti a nemusela je znovu uspávat, nechávám pootevřené dveře na chodbu a plížím se do přízemí.

Ode dneška do včerejška

Jak člověka může dohnat jeho vlastní minulost?

Jiná země

Jak dokážeš žít, nedokážeš-li milovat?

A jak dokážeš žít, pokud miluješ?

Není to jednoduché.

Ani rychlé.

Ale stojí to za to!:)

Moje manželka je taaaková píča!

Sluneční paprsky, procházející neotviratelnými okny, proměnily autobus v solární tepelnou troubu. Dívka v kraťasech a se sluchátky na uších se ovívala plastovými deskami. Tělnatá dáma se vrtěla na sedadle, nejspíš aby se k němu nepřilepila docela. Autobus prudce zabrzdil. Kapka potu sklouzla staršímu pánovi ze zátylku za límec košile.

Abys mi za to stála

„Jestli s ní ještě někdy promluvíš, rozvedu se s tebou!“ A je to.

Alaaji Baaba Maal feat Duggy Tee

Mrhání lidským životem

Matky do půl noci před domem dceru samotnou se samým frejířem státi, do lesu, do pole, mezi obilí s tím, oným choditi, po hospodách se toulati a po celých nocech tancovati nechají: ano ještě mnohé matky, aby přece dcery brzy vdaly (to jest, odpusťte slovu, aby se časně zkurvily), do hospody nevinné děvčátka posílají. Ó matky, co myslíte?

Když nemožné v realitu vchází…

„Nebudete k nám náhodou muset jezdit do poradny?“ starala se paní doktorka.

Mluvíte moravsky?

„S plurilingvními dětmi zkušenosti máme,“ sdělovala mi zástupkyně proslulé jazykové školy s úsměvem, „umíme s nimi pracovat,“ culila se na Miminku. Miminka zarytě mlčela a pohled upírala k čisťounkému koberci na podlaze.

Bude dort?

Kamarádka si nepřeje, aby jí někdo gratuloval k narozeninám. Kamarádka je muslimka ortodoxnějšího ražení, dost svědomitá na to, aby se vyhýbala nábožensky podezřelým záležitostem.

Pozitivní diskriminace v osobním životě

Moc tomu nerozumím. Co vede ženy a dívky, aby snědému uhrančivému cizinci tolerovaly chování, za které by českému Honzovi rozbíjely hlavu litinovou pánví, nebo minimálně ukazovaly záda – z dálky?

Umělá prsa, umělý… zadek?

Slovo „bobaraba“ jsem dlouho znala jen jako název exotického tanečního stylu odkudsi z hloubi Afriky. Z omylu mě vyvedla až informace o něčem, co efektivitou dalece předčí „zázračné pilulky na růst zadku“, které se v mnoha jižněji položených zemích prodávají.

Žďoura

„To ona taky jedna říkala, že to vydrží, no a pak jsme stříhali pupeční šňůru,“ nedal se mými sliby ukolébat lékař v sanitce, „ale já to tu mám naštěstí všechno nachystaný,“ uklidňoval spíš sebe než mě.

Chlastejte a souložte! Na předpis.

Co všechno ještě stihnu, než…?

Dovolí nám majitel bytu stěhování před vypršením výpovědní lhůty? Dovolí zaměstnavatel Choti práci z domova? Kde seženeme školku, školu, doktory?

Nelíbí? Vypadni!

Stala se mi taková věc.

 

Dostal se mi do ruky dotazník o integraci Afričanů v Česku. Dotazník pro Chotě. Choť nad mým požadavkem vyplnění nejásal, ale když jsem slíbila, že to vypíšu za něj, vyhověl. Co jsem věděla, vypsala jsem. Co jsem nevěděla, bylo například, zdali považuje integraci do české společnosti za obtížnou. Choť napověděl, že ano.

Chvála VZP

Blížily se Vánoce. Blížil se náš odjezd.  A blížil se termín mého porodu.

Nesmět vidět, nesmět slyšet, nesmět mluvit…

To, co zavrhneme, musí živořit na samém okraji – patří to přece k tomu, co „u nás neděláme, neříkáme a nemyslíme si.“

Sleva zadarmo

Čekárna byla plná těhotných žen s doprovodem. Žádná nepřišla sama – buď s sebou měly muže, nebo dítě. Já jediná obojí.

„Už se s tebou nebudu bavit!“

řekla mi Nigeria  do telefonu.

Práci, nebo smrt!

„Dávej na sebe pozor. Miluju tě,“ vyťukal Bocar na mobilu poslední textovku pro svou milou. Chvíli poté se s výkřikem „práci, nebo smrt!“ polil hořlavinou a škrtl zapalovačem.

Přibývá milovníků lidského masa?

Ve stejný den, kdy rozporcoval tělo Tonyho Hughese, dobré kousky si dal stranou a zbytek hodil do sudu s kyselinou, Dahmer znovu vyrazil ven na lov.

Za pět dvanáct

„To tam ale nemůže zůstat sám,“ zamyslel se Choť pár hodin poté, co se dozvěděl, že můj otec ovdověl.

Jó, jó, jojo…

„To jste tolik přibrala pokaždý? No tak to počítejte s tím, že přiberete zase,“ zavrtěla hlavou moje brněnská gynekoložka, když jsme se viděly naposledy. Prosila jsem o radu, jak se alespoň v tomto těhotenství vyhnout (obvyklému) téměř padesátiprocentnímu nárůstu hmotnosti.

Nechutná ti? Rasisto!

„Jen jez, co by za to daly děti v Africe,“ zná naše generace jako univerzální zaklínadlo proti dětské anorexii. Nevím, jestli hladoví černoušci s mouchami v očních koutcích dodali mým vrstevníkům chuti k jídlu, ale zaručeně přispěli k představě, že co obyvatel Afriky, to polonahá oběť hladomoru – hanba debužírujícím bělochům!

Adiouza: Boroom gaal

Samuraj Ježíš

Výhodou debat s cizincem je fakt, že vždycky lze více či méně ohromující výraz toho druhého přičítat na vrub kulturní odlišnosti.

Protože chci!

Zlatavý kokršpaněl bez vodítka očichával hromádky po svých psích kolezích na trávníku před klinikou.

Protože se to tak dělá!

Tramvaj mě dovezla skoro až k bráně porodnice.

Vrátný nevěděl, kam mám jít, a já během bloudění po areálu nemocnice vytáhla z kapsy telefon.

Dost pro každého

„Musíme uklidit,“ hlaholil rozčilený Choť. „Jede sem Diery Sow!“

Bassarijské jáhly

Proso je tradiční součástí jídelníčku obyvatel Sahelu. Fonio u nás sice neseženete, ale dá se poměrně úspěšně nahradit jáhlami.

Abys věděla.

Měla jsem za sebou korespondenci se svou zdravotní pojišťovnou

Nechcete točit porno?

Vyložili jsme z autobusu kočárek. Jako nezkušení městští rodiče jsme se teprve (bolestně) učili, že nejdůležitější vlastností dětského vozítka je nízká hmotnost, snadná uchopitelnost a malé rozměry.